Říkají mi Popelko a jsem posledním místem v horské krajině, kde stálo lidské stavení. Jsem schovaná hluboko mezi svými věrnými druhy... jsou jimi divoké a hluboké lesy, travnaté meze, co v letních měsících voní mateřídouškou, pelyňkem a pryskyřicí. Štíhlé a vysoké smrky chránící svým objetím šípkové keře, v létě pak sladké maliny, černé ostružiny, borůvčí… právě to, po kterém máš jazyk celý den tak fialový… s jemnými lístky skloněné pod smrkovým semenáčkem nedočkavě vyhlíží každý sluneční paprsek.

Jsem i krajinou prosycenou historií a tajemstvím. V nedalekém sousedství na samém vrcholu hory Matky boží nad tisíci schody se s pokorou skláním před poutním místem, klášterem Hedeč. Jako roztržený perlový náhrdelník se na hřebeni mé hory usadili řopíky, paměť válečného opevnění, dnes už skryté za mechem a kapradím. A je to dobře, že se v nich usídlily bílé a štíhlé břízky, spíše než vojáci. Náhrdelníkem o tolik krásnějším jsou, co bys jen kamenem dohodil, stříbrné vodopády řeky Malé Moravy. Do jejího divokého koryta vtéká i pramen vyvěrající skoro pod mým prahem.

Místo, kde mne najdeš, přestože dnes skryto v soukromé lesní svatyni, bylo ještě nedávno prosluněné sluncem, místem s výhledem na svahy druhé strany údolí, místem, kde se hospodařilo, místem s ovocnými sady, kamennými zídkami, rušným životem. Škoda toho výhledu, vyrážel dech.

Ráda Tě doprovodím na nekonečných procházkách po svém kraji a když Tě svede únava do mechové náruče stínu jeřabin, zavřeš oči a budeš snít, budu Tě lechtat chomáčkem pampelišky na špičce nosu, dokud nevyprskneš smíchy.

Budu Tvojí věrnou společnicí v černém kabátku, Tvojí Popelkou.